Výdaje na vzdělávání
Češi jsou na chvostu OECD

Další školní rok je tady. Do českých škol se vydá přes 900 tisíc žáků základních škol, 400 tisíc středoškoláků, 300 tisíc studentů vysokých škol a dalších více než 40 tisíc studentů ze zahraničí. Přesto dáváme na školství jednu z nejmenších částek v rámci všech zemí OECD. Jaká část HDP míří do vzdělávání? Jaké známky mají čeští školáci, jaké vybavení školy a kolik je u nás učitelů? Školní analýza je tu!

Srovnání OECD: Česko dává na vzdělání jedno z nejnižších procent HDP

Údaje studie OECD Education in Glance 2016 vycházejí z posledních dostupných dat z roku 2013. V Česku plynuly v tomto roce do oblasti vzdělání přibližně 4 % HDP, což je v rámci zemí, jejichž vzdělávací systémy studie porovnává, jedno z nejnižších čísel. Nižší procento HDP alokují v rámci OECD na vzdělání pouze v Maďarsku, na Slovensku a v Itálii. Průměr OECD je pak 5,2 % HDP.

Na primární vzdělání (od 6 do 15 let) u nás v roce 2013 plynulo 0,8 % HDP, na sekundární (tedy střední školy) 1,9 % a terciární (tedy vysoké školy) pak 1,3 % HDP. Do tohoto čísla jsou započítány jak veřejné zdroje, tak zdroje soukromé, včetně těch mezinárodních. Pokud bychom se blíže podívali na primární vzdělávání, je výše výdajů (0,8 % HDP) srovnatelná s okolními zeměmi - Rakouskem, Maďarskem nebo Slovenskem. Průměr zemí OECD je 1,5 % HDP na primární, 2,2 % na sekundární a 1,6 % na terciární vzdělávání.

Neplatí ale automaticky, že by menší částku dávaly na vzdělávání méně rozvinuté země. Záleží na řadě faktorů, především na systému financování vzdělávání. Menší podíl HDP totiž dává na základní vzdělávání jen sousední Německo, naopak výrazně nadprůměrný podíl třeba Mexiko nebo Costa Rica (která je ale pouze partnerskou zemí OECD).

Mezi lety 2008 a 2010 směřovalo v Česku do školství přibližně 14 % z celkových výdajů státního rozpočtu. Od roku 2011 do roku 2014 se tento podíl zvýšil na 15 %, v roce 2015 opět klesl na 14 %. V běžných cenách to odpovídá částce zhruba 183 mld. korun.

Jaká část investic do vzdělávání jde v Česku ze soukromých zdrojů? U primárního vzdělávání je to zhruba osmina, tedy asi 0,1 % HDP. V sekundárním zhruba desetina (0,2 % HDP z celkových 1,9 %) a v terciárním už téměř čtvrtina (0,3 % HDP z celkových 1,3 %). Z celkových 4 % HDP, které u nás v roce 2013 připadly na školství, bylo 0,5 % ze soukromých zdrojů a 3,5 % ze zdrojů veřejných.

A nepříliš dobře vychází Česko i ve srovnání výdajů na jednoho studenta, a to především u studentů veřejných vysokých škol. Právě na ně totiž v zemích OECD vychází v průměru výrazně vyšší částka než na ostatní studenty, a to v porovnání s vyšším gymnáziem až o 30 %. V ČR je přitom rozdíl mezi výdaji na studenta veřejné vysoké školy a na studenta vyššího gymnázia necelých 10 %.

Klíč k veřejným a soukromým výdajům

Podíl HDP nebo státního rozpočtu věnovaný na vzdělávání souvisí se způsobem jeho financování v dané zemi. Veřejné investice do vzdělávání se skládají z přímých výdajů (platy učitelů, investiční výdaje, výdaje na učebnice a další učební pomůcky) a peněz převáděných z veřejného do soukromého sektoru (to jsou například stipendia plynoucí domácnostem nebo další granty určené na vzdělávání a mířící k soukromým subjektům). To ale není všechno. Zároveň lze do veřejných investic zahrnout i ušlou daň z příjmu, kterou studenti neplatí.

Mezi soukromé výdaje pak můžeme zahrnout přímé náklady na dosažení vzdělání (tedy poplatky, školné a další výdaje během studia), ušlý výdělek za dobu studia (střední či vysoké školy), ale musíme také zohlednit následné vyšší odvody na dani z příjmu fyzických osob (při předpokládaných vyšších výdělcích) a na sociálním pojištění.

Přímé náklady na dosažení vysokoškolského vzdělání jsou v Česku relativně nízké. Na veřejných školách neexistuje školné a studenti tak hradí pouze náklady se studiem související, jako je ubytování, doprava, literatura apod. Výraznější je tak efekt ušlé mzdy během studia, který ale vyrovnávají následné vyšší mzdy vysokoškolsky vzdělaných lidí. Efekt nižší nezaměstnanosti osob s terciárním vzděláním v poslední době mírní extrémně nízká celková nezaměstnanost.

Vysoký podíl veřejných výdajů na celkových výdajích na vzdělávání poskytuje velký prostor pro zapojení soukromých zdrojů.

Josef Kotrba, prezident společnosti Deloitte

Ubývá učitelů-mužů, mladí se do školství nehrnou

Zatímco ještě v roce 2006 učilo na tuzemských mateřských, základních a středních školách 21,4 % mužů, o dekádu později (v roce 2016) to už bylo jen 18,5 %. Učitelé-muži přibyli jen v kategorii odborného výcviku (která je ovšem atypická, v roce 2006 v ní působilo 63,3 % mužů, v roce 2016 pak 65,4 %) a také v mateřských školách, kde je ovšem mužů naopak naprosté minimum (0,1 % v roce 2006 a 0,5 o deset let později 0,5 %).

Zuzana Lhotáková, marketingová manažerka SAS Institute ČR

Stejně jako ve většině jiných oborů, i ve školství mají učitelé-muži vyšší platy než ženy. Zajímavé je, že rozdíl v platu mezi učiteli a učitelkami se v porovnání let 2006 a 2016 prakticky nezměnil (v současnosti berou muži v průměru o 1 341 korun více). Na středních školách a VOŠ se nicméně během sledovaného období zmenšil rozdíl o 35 %, u učitelů odborného výcviku pak o 25 %. Ženy-učitelky „překonaly” muže pouze na základních školách. Tam braly v roce 2016 v průměru o 44 korun měsíčně více.

Na tuzemských základních a středních školách také ubývá mladých učitelů. Těch mladších 35 let bylo ještě v roce 2006 přes 23 %, o deset let později už jen necelých 18 %. Naopak těch úplně nejzkušenějších - starších 56 let, bylo před deseti lety 15 %, dnes už bychom jich na školách našli téměř 22 %.

Počítače ve školách

Rozdíl mezi prvňáky a deváťáky: Nejvíc jedniček mizí v matematice

Když už jsme nakousli téma tuzemského školství a investic do primárního vzdělání, tedy základních škol, zajímá vás, jak jsou na tom jejich žáci? O znalostech českých páťáků v pěti základních oborech jsme nedávno psali tady. Ukázalo se, že ve většině z nich se za poslední dekádu zlepšili a nářky nad upadající úrovní tuzemských žáků nejsou tak úplně na místě.

Jak na tom byli žáci základních škol v loňském roce, co se týče známek? Ve srovnání českého jazyka, matematiky a angličtiny vykazovali deváťáci nejlepší výsledky právě v anglickém jazyce. Jedničku nebo dvojku z něj vidělo na vysvědčení přes 68 % z nich. U českého jazyka to bylo lehce přes 54 %, u matematiky necelých 52 %. U cizího jazyka je mezi sedmou a devátou třídou vidět také největší zlepšení. Zatímco v sedmé třídě dostalo z angličtiny jedničku 28 % žáků, v deváté už 33 %. U českého jazyka přibyli jedničkáři jen o 1 %, v matematice bylo premiantů jen o 0,3 % více.

Vypovídací schopnost uvedeného rozložení známek o tom, co žáci skutečně umějí, je však omezená. Všechny školy (a dokonce někdy ani učitelé v rámci jednoho ústavu) totiž nemají přesně nastavenou stejnou známkovací škálu. Objektivnější informaci o tom, jak na tom žáci v konkrétní škole jsou, poskytují až profesionálně připravené srovnávací testy.

Spolu s tím, jak žáci postupují do vyšších ročníků, je v průměru známkování ve všech předmětech přísnější. Na druhou stranu mezi 7. a 9. ročníkem se už zastoupení jednotlivých známek téměř nemění. Určitě i proto, že žáci jsou v tomto věku již hodně vyprofilovaní a z hlediska jednotlivých předmětů podávají v průměru vyrovnanější výkon než na prvním stupni. Například u většiny z nich už je jasné, jestli jim „jde” matematika, nebo ne. Výraznější skok mezi 5. a 7. ročníkem je pak dán mimo jiné odchodem části dětí ze základních škol na víceletá gymnázia.

David Souček, ředitel společnosti Kalibro

Podstatný vliv na výsledek vzdělávání má kromě kvality učitelů i motivace žáků. Proto také vysoce motivovaní studenti z asijských zemí porážejí Evropany ve výsledcích testů PISA, ačkoliv mají mnohem početnější třídy a učitelé tak mohou věnovat žákům méně individuální pozornosti.

Josef Kotrba, prezident společnosti Deloitte