Povolujeme opasky: Čechů s nadváhou výrazně přibývá

Vánoce jsou dávno za námi a z nového roku uplynulo několik týdnů. Týdnů, během nichž většina z nás podle statistik ztratí zájem či vůli dodržovat svá novoroční předsevzetí včetně toho asi nejčastějšího - zhubnout a začít se víc hýbat. Což je škoda, zvláště uvážíme-li, že nadváhou či dokonce obezitou trpí v Česku 71 % mužů a skoro 57 % žen. Nejvíce v historii.

Nadváhou trpí 40 % dospělých na světě

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) bylo v roce 2016 na celém světě 1,9 mld. lidí s nadváhou, z toho zhruba 650 mil. lidí s obezitou. Na světě žilo v roce 2016 zhruba 7,47 mld. lidí, nadváhou tedy trpěl každý čtvrtý, obezitou pak každý jedenáctý člověk na světě.

Od roku 1975 se celosvětový počet obézních lidí téměř ztrojnásobil. Nadváhou trpělo v roce 2016 téměř 40 % dospělých (39 % mužů a 40 % žen), 13 % lidí (11 % mužů a 15 % žen) pak bylo obézních. Pokud bychom se zaměřili na Evropu, byla by celková čísla ještě horší. V roce 2014 bylo podle zprávy Global Nutrition Report na starém kontinentu obézních 21 % mužů a 23 % žen.

Nadváha a obezita jsou definovány jako abnormální nebo nadbytečné hromadění tuku, které může negativně ovlivnit naše zdraví. Jak jsme na tom ve vztahu k nadváze či obezitě můžeme nejjednodušeji zjistit pomocí tzv. Body Mass Indexu (BMI). Ten srovnává hmotnost a výšku člověka a vypočítává se jako hmotnost člověka v kilogramech dělená druhou mocninou jeho výšky v metrech.

Mužů s nejtěžším stupněm obezity u nás za čtyřicet let přibylo čtrnáctkrát

Nadváha či obezita v populaci není novinkou poslední doby. V kategorii BMI „nadváha” se většina českých mužů nachází minimálně posledních 35 let. V roce 1976 mělo podle odhadů NCDRisC (světové sítě, která shromažďuje data ze zdravotnictví) normální váhu 49,7 % českých mužů, o čtyřicet let později už to bylo méně než 29 % mužské populace. Podíl žen s normální váhou rovněž klesá, ovšem nikoli tak dramaticky - během stejných čtyřiceti let to bylo o 8,5 procentního bodu (z 50,2 % v roce 1976 na 41,7 % v roce 2016).

Zatímco podíl lidí s nadváhou (BMI 25,0 - 29,9) v Česku roste spíše mírně - u mužů o 5,5 p.b. a u žen v podstatě stagnuje, mnohem výrazněji roste podíl obézních lidí. U mužů vzrostl od roku 1976 počet trpících obezitou 1. stupně více než dvakrát, obezitou 2. stupně téměř pětkrát a obezitou 3. stupně asi čtrnáctkrát. U žen byl tento nárůst spíše menší, nejvíce vzrostl podíl trpících obezitou 3. stupně, a to z 0,9 % na 2,6 % populace (tedy zhruba třikrát).

Jednou z hlavních příčin obezity je životní styl s nedostatkem pohybu. Podle WHO vůbec nesportuje každý pátý Čech a ani polovina naší populace nedosáhne na doporučenou týdenní dávku pohybu. Ta přitom není nijak drasticky vysoká - sportem (nebo alespoň nějakou fyzickou činností) bychom se podle odborníků měli zaobírat alespoň tři hodiny týdně. To odpovídá pouhým 26 minutám každý den.

Obézních je 6,5 % dívek a 12,3 % chlapců

Obezita hrozí dětem a adolescentům stejně jako dospělým. Podíl chlapců s normální váhou se v Česku od roku 1976 do roku 2016 snížil z téměř 70 % na 56,5 %, podíl dívek s normální váhou klesl z 71,4 % na 64,2 % (NCDRisC počítá do této kategorie lidi ve věku od 5 do 19 let). Zajímavé je, že ještě v roce 1976 více než pětina dětí a dospívajících spadala do kategorie „podváha”. V současnosti je to necelých 14 % (11,3 % chlapců a 13,9 % dívek), z toho střední a těžkou podváhou trpí necelá 2 % dětí (dříve to bylo více než 3,5 %).

Výraznější pohyb lze zaznamenat u dětí s nadváhou. Chlapců spadajících do této skupiny přibylo v porovnání s obdobím před 40 lety trojnásobně a aktuálně jich je už téměř třetina. Dívek pak do skupiny „nadváha” spadá přes 20 %. Stejně jako u dospělých však nejrychleji roste počet obézních dětí - v roce 2016 byl podíl chlapců s obezitou asi 7,5krát vyšší než před 40 lety, u dívek šlo pak zaznamenat šestinásobný nárůst.

Obezita má následky pro člověka i pro stát

Obezita má kromě zjevných zdravotních následků i následky sociální (od obliby v kolektivu v předškolním a školním věku přes nižší procento obézních lidí na vysokých školách až po obtížnější hledání zaměstnání nebo navazování partnerských vztahů) a rovněž existují studie prokazující její důsledky ekonomické. Americká studie McKinsey Quarterly tvrdí, že jsou v USA zdravotní výdaje na jednotlivce přímo úměrné výši BMI. Každý bod BMI nad hodnotu 30 (obezita prvního stupně) je spojen zhruba s 8% nárůstem ročních výdajů na zdravotní péči. Obezita navíc snižuje produktivitu práce a zvyšuje nemocnost, čímž vytváří (nejen) pro státní rozpočet další náklady.

Obezita je závažným společenským problémem zatěžujícím mimo jiné naše zdravotnictví. Odpovědí na ní by mohlo být zavedení daně na slazené nápoje. V některých zemích již takovou daň zavedli, letos to bude například ve Velká Británii a Irsku. Negativní dopady alkoholu a tabáku na zdraví ostatně již dnes řešíme spotřební daní. Taková „spotřební daň na cukr“ by fungovala na stejném principu a dodatečný výnos z této daně by mohl pomoci jak zdravotnictví, tak třeba sportu.

David Marek, Hlavní ekonom Deloitte

V ČR podle České lékařské společnosti dosahují náklady souvisejících s léčbou obezity až 10 % celkových výdajů na zdravotnictví, což představuje přibližně 30 miliard korun ročně.

Výdaje státu související s obezitou můžeme rozdělit na dvě části. První položku tvoří přímé výdaje, tedy prostředky reálně vynaložené na léčbu a diagnostiku obezity. Druhou položku představují výdaje nepřímé, které vznikají v souvislosti s nižším odvodem daní a nižší ekonomickou aktivitou obézních jedinců nebo vyššími náklady na jejich pracovní neschopnost a invalidní důchody. Tyto prostředky je ale obtížné vyčíslit, jde pouze o hypotetický údaj.

Zuzana Lhotáková, Marketingová manažerka SAS Institute

Strašák jménem tradiční kuchyně. Může za naši obezitu?

Hledat viníka nadváhy či obezity by se na první pohled mohlo zdát snadné. Stačilo by ukázat na tradiční českou kuchyni plnou těžkých jídel, bílého pečiva, knedlíků, na sádle smažených koblih nebo tučného masa. I když se ale jídelníček Čechů od roku 1989 proměnil, lidé podle odborníků jedí relativně zdravě a za nárůstem obezity tak stojí spíše zmiňovaný nedostatek pohybu.

Podívali jsme se na na průměrný denní energetický příjem Čechů v porovnání s dalšími zeměmi. Ten nenapovídá, že by se Češi nacpávali nějak výrazně více než okolní národy. Naopak, v roce 2013 jsme si co do množství přijatých kalorií vedli podstatně hůře než třeba Rakušané, Němci nebo Poláci. S průměrně 3 256 kcal máme ovšem vyšší denní příjem než Maďaři nebo Slováci.

Rozdíl v průměrném energetickém příjmu mezi Rakouskem a Slovenskem (2013) je 824 kcal, což odpovídá třeba dvaceti vejcím natvrdo, 1,4 kg jablek nebo vepřovému řízku o váze více než 200 g. Ještě v roce 1986 byl přitom energetický příjem ve všech zemích prakticky vyrovnaný - rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším byl pouhých 72 kcal.

Spotřeba rostlinných a živočišných tuků v Česku po poklesu v první polovině 90. let stagnovala, zhruba posledních deset let ale mírně roste. Co naopak od počátku 90. let mírně klesá, je spotřeba sádla. Ještě v roce 1991 snědl každý z nás za rok asi 7,5 kilogramu sádla, v roce 2016 už to bylo jen 4,5 kilogramu. Oproti tomu spotřeba dalšího živočišného tuku - másla - a rostlinných tuků a olejů roste. Pokles spotřeby másla se zastavil na konci 90. let, kdy Češi ročně snědli zhruba 4 kg na osobu. V roce 2016 už to bylo téměř o 1,5 kg více.