Vytápění v Česku

Na centrální vytápění je napojený každý druhý nově postavený byt. Za teplo si letos nejvíc zaplatí Pražané – až 1 223 korun za GJ

Centrální vytápění je nejrozšířenějším způsobem vytápění v sektoru služeb a využívá ho i 40 % domácností. Na centrální zdroje tepla je zároveň napojena téměř polovina nově postavených bytů. Podle odhadů Energetického regulačního úřadu (ERÚ) se ceny tepla v letošním roce budou pohybovat v průměru od 875 korun za GJ v Pardubickém kraji až po 1 223 korun za GJ v Praze, kde obyvatelé zaplatí za teplo nejvíce. Na konečnou cenu pro spotřebitele má vliv nejen cena surovin a údržba zařízení, ale také rostoucí cena emisních povolenek, která za poslední čtyři roky vzrostla 2,5krát. Vyplývá to z analýzy projektu datové žurnalistiky Česko v datech.

Dálkové vytápění využívá v Česku přibližně 40 % domácností. Každý rok se jejich počet rozrůstá o několik tisíc bytů, zejména v nových bytových domech. Podle aktuálních dat Českého statistického úřadu (ČSÚ) bylo na teplárny mezi lety 2014 až 2023 připojeno přes 46 % z více než 105 000 bytů v nově postavených bytových domech. „Statistiky ČSÚ zároveň uvádějí, že více než čtyři pětiny bytových domů patří mezi mimořádně a velmi úsporné, což dokládá, že je dálkové vytápění vhodné i pro tento druh staveb,” popisuje Pavel Kaufmann, tiskový mluvčí Teplárenského sdružení. Vedle připojení na teplárny využívají k vytápění bytové domy především centrální domovní vytápění zejména z plynových zdrojů a některé i z tepelných čerpadel.

Nejvíce tepla, konkrétně téměř 45 % v Česku spotřebovávají služby jako obchod, školy či zdravotnická zařízení. Další v pořadí následuje s 26 % průmysl a třetím největším spotřebitelem tepla jsou pak domácnosti, které ročně stojí za 23 % veškerého tepla spotřebovaného v Česku. Centrální zdroje tepla naopak méně než jedním procentem využívají sektory dopravy, stavebnictví či zemědělství.

Nejvíce tepla pochází z hnědého uhlí a plynu

Přední příčky v produkci tepla v Česku drží Ústecký, Moravskoslezský a Středočeský kraj. „Uhlí se pro výrobu tepla nejčastěji využívá v oblastech těžby, tedy právě v Ústeckém a Moravskoslezský kraji a také ve středních Čechách, kam se snadno distribuuje. Uhlí se zde těží primárně pro potřeby elektráren, které jsou největšími odběrateli. Teplárny nebo například odběratelé z řad domácností jsou v tomto případě sekundárním příjemcem surovin,” vysvětluje Kateřina Novotná, analytička portálu Česko v datech a šéfredaktorka CSRD.cz.

Výrobu do značné míry kopíruje i mapa spotřeby s výjimkou hlavního města Prahy. Praha nemá dostatek vlastních zdrojů tepla a spotřebovává více než na svém území dokáže vyprodukovat.

Hnědé uhlí zůstává dlouhodobě nejběžnějším zdrojem tepla a to i přes to, že se jeho podíl na výrobě tepla mezi lety 2017 a 2023 snížil přibližně o 23 %. Na druhém místě je zemní plyn, jehož podíl ve stejném období také poklesl přibližně o 15 %. Mírně nicméně roste podíl biomasy, která je obnovitelným zdrojem. Mezi lety 2017 a 2023 nicméně celkový objem vyrobeného tepla klesl a sice ze 170 tisíc na 141 tisíc TJ. 

Nejdražší teplo budou mít Pražané, nejlevnější Pardubičané a Jihočeši

Ceny tepla se pro spotřebitele napříč Českem poměrně výrazně liší. Nejvyšší průměrné ceny tepla předpokládá Energetický regulační úřad (ERÚ) pro rok 2024 v Praze, a sice 1 223 korun za GJ. Nejnižší by cena tepla měla být v Pardubickém kraji (875 korun/GJ) a Jihočeském kraji (893 korun/GJ).

Za rozdíly v cenách stojí celá řada faktorů. „Je to dáno rozdílnými podmínkami provozu tepelných zdrojů, rozsahem, velikostí, stářím, technologických řešením tepelného zařízení, využitím široké škály paliv i opotřebením a účinností zdrojů,” vysvětluje Jan Hamrník, tiskový mluvčí ERÚ. Kombinace tolika proměnných faktorů v konečném výsledku vede k různým cenám nejen mezi jednotlivými městy, ale i mezi sídlišti ve městě, či dokonce mezi sousedními domy vytápěnými více blokovými či domovními kotelnami. „Různý je i vývoj cen tepla od jednotlivých dodavatelů, licenci na výrobu nebo prodej tepla má totiž více než 650 subjektů,” dodává Pavel Kaufmann.

Ceny tepelné energie ze soustav zásobování teplem neobsahují regulovanou a neregulovanou složku, jako je tomu u plynu a elektřiny, ale dodavatelé výslednou cenu stanovují na základě pravidel daných cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu.

Teplo z centrálních zdrojů proudí vždy do objektu – například bytového domu a teprve vlastník domu částku rozpočítá mezi jednotlivé odběratele. „Specifikem regulace tepla, tedy cen za vytápění a teplou vodu, je, že odběratelem ze soustav zásobování teplem standardně nejsou přímo občané, ale vlastníci objektů, tedy typicky stavební bytové družstvo nebo společenství vlastníků jednotek. Tyto subjekty dostávají celkové vyúčtování, následně vystavují majitelům jednotlivých bytů rozúčtování nákladů a vyúčtování záloh – na základě vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj ČR,” vysvětluje Jan Hamrník. Na rozúčtování mezi jednotlivé odběratele tepla nemá ERÚ vliv. Může zasáhnout pouze v případě, kdy dodavatel poruší pravidla kalkulace směrem k vlastníkovi objektu.

Průměrná cena emisní povolenky za poslední čtyři roky vzrostla 2,5krát

Stále výraznějším faktorem se v posledních letech stává cena emisní povolenky. Ta za poslední čtyři roky stoupla o více než 144 % a v současnosti se v průměru pohybuje okolo 66 eur, v přepočtu tedy přibližně 1 750 korun za povolenku na tunu CO₂. V roce 2022 a 2023 ale vystoupala v maximech až na hranici 100 eur za povolenku. Na každého Čecha připadá pro srovnání ročně přibližně 12 tun emisí ekvivalentu CO₂.

Právě emisní povolenky mají největší vliv na cenu tepla vyráběného z uhlí. „V Teplárně Kladno se v průměru pohybujeme kolem 0,10 – 0,11 povolenky na každý vyrobený GJ tepla. Když budeme tedy počítat průměrnou cenu povolenky v roce 2023 na 80 eur za kus, tak nás 1 GJ tepla stál jen za povolenku asi 8,8 eur, v přepočtu tedy přibližně 220 korun,” popisuje Michal Hons, generální ředitel Teplárny Kladno.

Teplo, které vzniká jako vedlejší produkt při výrobě elektřiny, se pro dálkové vytápění použít nedá kvůli jeho nízké teplotě. Teplárny tak musí emisní povolenky nakupovat na každou tunu CO₂ vypuštěnou při výrobě tepla. „Výroba elektřiny je skutečně cyklický proces, kdy na konci z turbíny odchází zbytkové teplo do chladicích věží. To má ale teplotu 20 až 35 stupňů, což k ohřevu vody rozhodně nestačí. Teplo pro koncového odběratele se musí odebírat zhruba v polovině výrobního procesu elektřiny, kdy potřebujeme, aby mělo, v závislosti na počasí, teploty až 150 stupňů,” vysvětluje Michal Hons.

„Větší dopad do ceny tepla mají povolenky u tepla vyrobeného z uhlí, u zemního plynu je jejich potřeba na vyrobený GJ asi poloviční. U uhlí se povolenka aktuálně podílí na ceně tepla v řádu nižších stokorun na 1 GJ tepla. V celoročních nákladech domácnosti připojené na uhelnou teplárnu s průměrnou spotřebou 25 GJ tepla na vytápění a ohřev vody je to pak částka v řádu vyšších tisíců korun,” dodává Pavel Kaufmann.

Hlavní výhodu pro spotřebitele představuje jednoduchost centrálního vytápění

Dálkové vytápění má v Česku tradici i politickou podporu a v rámci Evropy patříme k zemím, které jej využívají v největší míře. Rozvinutou síť teplovodů mají ale například také Polsko, průmyslové Německo i Pobaltské a severské státy, jak jsme psali zde. Naopak země na jihu Evropy centrální vytápění takřka nepoužívají. Kromě centrálního je další možností lokální vytápění, například kotel na plyn, tzv. etážové topení pro jeden byt či patro. „Některé kotle ohřívají i vodu, jiné slouží pouze pro samotné topení, záleží vždy na situaci inženýrských sítí a ekonomice projektu,” vysvětluje Martin Pinc, technik v oboru vytápění a topných systémů.

Centrální vytápění pro domácnosti nejčastěji využívají lidé v bytových domech. „Výhodou centrálního vytápění je jednoduchost použití a tepelná pohoda. Koncoví odběratelé například nemusí řešit revize zařízení, o které se stará družstvo,” říká Martin Pinc. Objekty mají centrální měřicí zařízení na vstupu do objektu a celkový objem dodaného tepla se následně rozpočítává mezi jednotlivé byty. „To samozřejmě může být méně výhodné pro přízemní či krajní byty, které jsou energeticky náročnější. Pro kontrolu a tzv. podružné měření se využívají měřiče tepla instalované fixně přímo na radiátorech, tzv. kaliometry. Dnes jsou už dostupné i digitální kaliometry, které měření automatizují a teplo se nemusí v jednotlivých bytech odečítat manuálně. Tyto digitální přístroje se často využívají například v nově postavených bytových domech a vlastníci bytů tak mají lepší přehled o spotřebě tepla,” dodává Pinc.

Jaká je budoucnost centrálního vytápění?

I sektoru teplárenství se do budoucna dotkne dekarbonizace. Některé provozy přecházejí už nyní na plyn a zvyšuje se postupně i využití obnovitelných zdrojů energie, zejména biomasy a bioplynu, ale také odpadního tepla i tepla z odpadu, geotermální energie a tepelných čerpadel, jak potvrzuje i Teplárenské sdružení.

Ne všechny formy nových zdrojů jsou ale efektivně využitelné v českých podmínkách. „V posledních čtyřech letech například ukončilo výrobu tepla z uhlí 12 tepláren, které zásobují teplem přes 125 tisíc domácností a ostatní odběratele. Do konce roku 2030 se počítá s výrazným snížením současného polovičního podílu uhlí na výrobě dálkového tepla až na jednotky procent,” dodává Pavel Kaufmann.

Na evropské úrovni začne od roku 2027 platit také nový systém emisních povolenek pro sektor budov a dopravy (EU ETS II), který doplní současný systém obchodování s emisemi na úrovni průmyslu a energetiky. Část domácností ale dnes za emise uhlíku už platí – právě v ceně tepla. Nový systém se bude vztahovat na ty, kteří neodebírají teplo z centrálních zdrojů, ale topí například plynem nebo jinými fosilními palivy.

V květnu schválila Evropská komise program státní podpory za 3,2 miliardy eur, tedy přibližně 75 miliard korun pro účely modernizace elektráren s kombinovanou výrobou tepla a elektřiny (tzv. kogenerace) na vysoce účinná zařízení, která nevyužívají fosilní paliva. Ministerstvo průmyslu a obchodu mělo v úmyslu tyto prostředky směřovat právě do sektoru teplárenství. „I přechod na plynové zdroje je ale dle celoevropských cílů pro snižování emisí pouze dočasným řešením. Do roku 2050 by podle schváleného tzv. Klimatického zákona měla Evropa směřovat ke klimatické neutralitě a využívání obnovitelných zdrojů,” vysvětluje Kateřina Novotná z Česka v datech. V teplárenství takovými zdroji může v budoucnu být bioplyn či biomasa, nabízí se například i využití odpadního tepla. „V současnosti ale stále téměř polovina českého tepla pochází z uhlí a dekarbonizace tohoto odvětví nenastane z roku na rok ani s podporou 3,2 mld eur, která je k dispozici. Program podpory by měl fungovat do konce roku 2025,” uzavírá Novotná.